Monday, January 16, 2017

JAK NA VĚC ČILI ZE ŽIVOTA RANDÍCÍCH

V dávných dobách, kdy kluci a holky používali ICQ, sympatických cizinců se ptali na telefonní čísla (nikoliv na Facebook) a vztahy se odehrávaly především offline, frčela jedna kouzelná formule: "Nechceš se stavit na film?" V překladu to znamenalo rande ve dvou, když rodiče nejsou doma, zahrnující muchlování a často splněný sen puberťáků prahnoucích po prvních pletkách. 

Světe div se, tento evergreen přežil online pornografii i fejsbůky a je tu s námi stále. Abych pravdu řekla, nabídku "na film" jsem dostala dvakrát a využila ji jen jednou v případě kluka, z něhož se na pár týdnů stal něco jako můj přítel, takže jsem neměla úplně šanci pečlivě prozkoumat, jak spletitá věda to je. Dnes jsem tomu však přišla na kloub a mohu vám tak předat dávné moudro. Čili recept "jak na to".



Pondělky nemá nikdo rád z čiré jejich podstaty. Můžete mít sebelepší práci a sebelepší kolegy, ale to vstávání po neděli v posteli jednoduše bolí. Fyzicky i psychicky. A tak se v pondělí (a v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek) ráno tradičně srážím se svými spolubojovníky ve firemní kuchyňce, kde si spěšně sdělujeme zážitky z uplynulého víkendu. Dnešek nebyl výjimkou.

Vařím si tak svůj ranní džbán čaje, když tu se zpoza rohu vynoří jeden z mých sličných kolegů s úsměvem od ucha k uchu a v plné zbroji (rozuměj: připraven k přípravě kafe a oživení všech přítomných zombíků). Následuje klasická výměna dotazů na víkend. Hrdě se pochlubím, že jsme s kamarádem v sobotu vyrazili na spontánní oběd a ještě spontánněji do kina na Zpívej. To už vedle mě stojí kolegyňka, jež kvapně zavrhuje současné animáky s tím, že má nejradši klasiku jako Shrek nebo Ratatouille. Kolega nadšeně přikyvuje s tím, že Ratatouille je nejlepší film, když někoho "pozvete na film". Zpozorním!

Následná debata odhaluje prastarou alchymii, která se za celou filmovou kamufláží skrývá a když odchází, jsem ohromena. Takový společný film, to je úplná věda! Takže zbystřete, připravte si zápisníky a připravte se nasát vědomosti...

"KDYŽ JI POZVEŠ NA FILM, MUSÍŠ TEN FILM VYBRAT."

To dá rozum. Přece ten film nebude vybírat dotyčná, stačí přeci, že milého muže vůbec poctí svou návštěvou a pokud není úplně naivní (já bývala), patřičně se na to připraví. To nějaký ten čas zabere. Volba zůstává tedy na pánovi. Ale teď přichází ta důležitá část - návod k použití.

1. MUSÍ TO BÝT FILM, KTERÝ SE JÍ BUDE LÍBIT - Většina holek se chytí na animák, marvelovku a vlastně cokoliv, kde hraje pěkný chlap roli mužného hrdiny, kde zapadá slunce nebo kde má někdo nevyléčitelnou nemoc. Spektrum filmů je tedy v tomto bodě poměrně obsáhlé.

2. NESMÍ TO BÝT PŘÍLIŠ NAPÍNAVÉ NEBO DOJEMNÉ - Když naservírujete návštěvě výborný film, tak to sice ocení, ale bude mu věnovat pozornost. Takže ji logicky nebude věnovat chlapovi. Takže se jí chlap logicky pod tričko nedostane. Počet variant se zmenšuje.

3. NESMÍ TAM HRÁT HEZČÍ CHLAP - Tak to je přece jasné! Když ženská pozve chlapa na večeři, nepustí mu k tomu přehlídku andílků Victoria's Secret, stejně tak by byl chlap pěkně naivní, kdyby slečnu usadil například před Thora. (Ačkoliv kdyby mě někdo usadil před Iron Mana, nejspíš by dostal bonusové body za statečnost a pozornost vůči mému vkusu.)

4. MUSÍ TO BÝT NĚCO ZNÁMÉHO, CO UŽ VIDĚLA - Pokud film už viděla, dává to muži prostor pro konverzaci, laškování a okouzlování, aniž by slečna zaujatě čekala, jak film skončí. Pravděpodobně jí nebude vadit, že film ani nedokouká do konce. Takže animáky staré minimálně pět let jsou výbornou volbou.

5. MUSÍ TO BÝT RATATOUILLE! - Proč? Proč to nemůže být třeba Shrek nebo Madagaskar? To je prosté. Notoricky známý animák slečna bude znát tak dobře, že si bude v duchu předříkávat repliky a všechno namlouvání může přijít v niveč, jelikož všechny sladké řečičky půjdou jedním uchem dovnitř a druhým ven. Kdežto Ratatouille jsme viděli všichni, takže jej známe dostatečně, abychom znali zápletku, ale ne tak detailně, abychom jej dokázali předříkat slovo od slova. Je to zkrátka milý, vtipný, roztomilý film, při jehož sledování se každá holka ráda přitulí.

Sunday, January 8, 2017

ŽIVOT PRO FOTKU

I jedna malá milá myšlenka vás může změnit. Během pár dní. A připomenout vám, co vše pro oči nevidíme. Tedy spíš... 

CO PRO FOTKU NEVIDÍME.


Navzdory veškerému zdání, minulosti a zálibám se stále víc a víc považuji za offline člověka. Za člověka, pro něhož se virtuální svět stává spíše prostředkem než zálibou. Proto počítač zapínám jen v práci a o víkendech, každý týden mažu přibližně deset uživatelů ze sledování na Instagramu a dopisování po chatu mě často vyloženě otravuje. Samozřejmě díky svému sklonu stěhovat se vždy co nejdál a co nejvíc do neznáma si však nemohu stěžovat, že je to často jediná možnost, jak udržovat spojení se všemi přáteli. Ale odpoledni u kávy, procházce sněhem nebo večernímu dýchánku nad čajem v kuchyni se jednoduše nic nevyrovná. Osobní kontakt je něco, co ztrácíme. A čím víc získává tento trend na síle, tím více se snažím jít proti němu.

Tím se však opět dostávám někam trochu jinam. Dnes to bude o jiném vrtochu doby, generace. Vše to začalo 1. ledna, když jsem se svým spolubydlícím seděla v restauraci, kam jsme spontánně vyrazili na novoroční oběd. Seděli jsme, klábosili o všem možném i nemožném a upřímně mohu říct, že jsem si to vážně vychutnávala. Nechtěla jsem, aby mi tento den splynul s ostatními. Nechtěla jsem, aby mi už žádný den splynul. Rozhodla jsem se začít každý den činit jedinečným, hledat v něm neopakovatelnou krásu a vždy včas zachytit to "něco", co onen konkrétní den činí úžasným. Do jisté míry jsem se rozhodla zastavit čas. A tak vznikla má osobní každodenní tradice zvaná 365 krásných dní.

V čem to spočívá? Každý den si vedu seznam věcí, které mi udělaly radost a snažím se vybrané okamžiky zachytit čočkou fotoaparátu. Poznámky si poctivě zaznamenávám do zápisníku, fotky vkládám s hashtagem na svůj Instagram. A vážně mi to pomáhá orientovat se v čase, vzpomínkách a trochu si dokonce ujasňovat emoce. Zároveň jsem díky tomu pozornější ke všem detailům kolem a skutečně zjišťuji, že i sebevětší den Blbec může být krásným. Trvalo však pouhé tři dny, než jsem si uvědomila jedno velké ALE...


Každý den se dá zažít spousta maličkostí, díky nimž se člověk usměje a cítí lépe. Třeba když vám za den po dvou měsících naprostého pracovního úpadku konečně projde zase 400 produktů. Nebo když Praha konečně zapadne sněhem. Nebo když vypijete první šálek filtru s chutí a bez mléka. Nebo když se po třech dnech konečně nekroutíte v bolestech a sníte 10 piškotů, aniž byste se s nimi následně opět setkali tváří v tvář.

Ale potom jsou tu ty zvláštní věci. Opět mohou být maličkostmi, ale jsou natolik cenné, že jsou jednoduše nepolapitelné. Ne proto, že byste si je nemohli zvěčnit například fotografií pomyslného totemu, ale jednoduše necítíte potřebu je uchovávat v jakékoliv opakovatelné a uchovatelné podobě. Chcete si je jen pamatovat a nechat vzpomínky společně s emocemi stále dokola prostupovat vaším tělem, rozbušit vám srdce, rozehrát tajemný úsměv na rtech, rozehřát vás a vyvolat husí kůži zároveň.

Jsou to okamžiky, které jsou tak hodnotné, že se o ně s nikým dělit nechcete. Jsou vaše. Jen vaše. Nepotřebují lajky a uznání světa, protože pro vás tyto malé střípky znamenají právě celý svět.

A právě díky oné snaze uchopit neuchopitelné jsem zjistila, kolik tak cenných okamžiků zažívám. Za pouhý týden je toho tolik, oč se nechci dělit a o čemž se i před přáteli zmíním jen okrajově. Do onoho zápisníku se o tom zmíním krátkou poznámkou, ale především se snažím si zapamatovat právě ten pocit, který mne ovládl, když onen okamžik nastal.

V době, kdy se mladí lidé honí za úspěchem a uznáním v podobě majetku, lajků a následovatelů, tento druh prozření a uvědomění vnímám jako malé vítězství. Bylo by krásné, kdybychom se všichni znovu naučili nežít pro fotku, ale pro okamžiky. Pro každé zasněžené ráno, pro každé pohlazení, pro bláznivý tanec na chodbě, když čekáte, než vám dopere pračka. 

Žijme pro život a prožitky, protože majetek z nikoho z nás lepšího člověka neučiní. 

Wednesday, December 28, 2016

CHRISTMAS ACTUALLY ANEB MÁMA PODÁVÁ KRÁLÍKA

Dnes si povíme pohádku, o níž kolují legendy a naše rodina i rodinní přátelé se jí smějí již po celá léta. Jedná se o osudný omyl, jehož se máma dopustila před lety na Štědrý den. Letos se celý příběh ovšem dostal na zcela novou úroveň...




Ač ráda bych, dnes vám už neřeknu, jak starý tento příběh je, s jistotou vím jen tolik, že jsme tehdy s mámou žily ještě samy dvě a máma teprve na vlastní pěst pronikala do tajů kulinářského světa. Nechápejte to špatně, moje máma je máma jako každá jiná, jen je pro ni vaření spíše nutností než zálibou a touto cestou se k plotně také dostala. Prostě musela. Díky tomu, že mě měla v letech, kdy většina z nás sotva začíná zvládat samostatně chod domácnosti, a rozvedla se v letech, kdy někteří teprve dokončují vysokou, těžko jí může někdo něco vyčítat. To jen tak na okraj, aby náhodou někoho nenapadlo si o mámě myslet něco špatného, chraň vás ruka Páně!

Byl tedy Štědrý den roku XY a my jsme se hbitě připravovali na večer. Po pár hodinách bylo vše připraveno, ač se mi kapr nějak nepozdával. Ale expertem na maso nejsem dodnes, takže jsem to neřešila. Při večeři jsme se s chutí zakously do jídla a vtom... Z nešťastného šupináče se vyklubal ještě nešťastnější chlupáč. Mámě se nějak podařilo splést si v mrazáku kapra s králíkem, a tak jsme hodovaly nikoliv za účasti tradiční rybky, nýbrž jsme přizvaly jednoho z dědova ušáků. Za normálních okolností by to bylo vlastně vcelku jedno, ale králičí maso mi stejně jako zvěřina nikdy nechutnalo, takže jsem po pár soustech pokrm odložila.

O několik let později jsem dala jednomu ušákovi domov a noc co noc uleháme jedna vedle druhé. Když se Peggy rozhodne, že je jí smutno, zatahá za klec, já v kómatu natáhnu ruku, podrbu ji po čumáčku, ona tu mou olízne a spíme dál. To je jedna z obrovských výhod mrňavého pokojíčku. Pochopitelně se díky tomuto soužití má neschopnost pozřít králičí maso ještě prohloubila. A zároveň se objevila podivná intolerance vůči masu, to je však už jiný příběh.

Přišly Vánoce 2016 a naše pětičlenná rodina se konečně zase jednou sešla u jednoho stolu. Nacpat do mého bráchy jakékoliv jiné maso než kuřecí je skutečnou kovbojkou, a tak mu bylo sděleno, že ten kus masa na talíři, je právě kuřecí. Že to není kapr, jsem netušila, protože jsem se moc necítila, a tak jsem si nechala naložit jen dvě lžíce salátu.

A tak si tak jíme, jíme, postupem času jsem nabyla dojmu, že se jedná o kuřecí a vtom najednou máma povídá: "Tak já si dám ještě jeden kousek toho králíka." Jakoby se nechumelilo. Vytřeštila jsem oči a pohledem automaticky sjela pod stůl, kde se spokojeně rozvalovala Peggy, má roční králičice. Zděšeně jsem se zase podívala na mámu: "Králík? Vážně KRÁLÍK?" Mamka se začala smát. "Tys mi chtěla naservírovat králíka? Zaprvé víš moc dobře, že ho nejím. A zadruhé, tobě to nepřipadá nemorální?" Koutky mi cukaly, cukaly i mámě. Pochopitelně jí ironie celé situace nedošla, dokud jsem na ni nekoulela očima přes stůl. Znovu jsem v duchu poděkovala svému žaludku za prohlédnutí lsti dřív, než jsem se mohla do sousta zakousnout a než jsem se musela začít chlupáčovi omlouvat.

A co vaše Vánoce? Mně běží posledních šest hodin dovolené a teprve teď si začínám uvědomovat, že vůbec nějaké Vánoce byly. Poslední dva měsíce mám díky vrcholu e-shopácké sezony poněkud v mlze, dva týdny před Vánocemi jsem fungovala už jen na autopilota a řeknu vám, že až teď zpětně chápu, co tím šéfka myslela, když mi dala dva dny volna příkazem. Ale zítra opět naskakuju do rozjetého vlaku a nemůžu se dočkat, až půjdou čísla ve statistikách zase švihem nahoru.

Sunday, November 20, 2016

RESPEKTive

Respekt je něco, s čím se člověk nerodí. Je to něco, co je třeba si vybudovat. A to jak respekt k sobě samému, tak respekt k jiným. Rovněž se musí člověk naučit, jak být respektován jinými. Jak ale docílit toho, že se z fáze respektive, kdy neustále někomu něco vysvětlujete, stane fáze respektu?


Tuesday, November 15, 2016

MILUJU HO

První kradmý pohled. První sympatie přerůstající v zalíbení. První skluz na společné vlně. První interní žertíky. První mravenčení v břiše. Zasněný výraz a potutelný úsměv. Okouzlení. Obdiv. A vtom to přijde. Zhluboka se nadechnete, odložíte brnění a na beton to víte. MILUJETE.


Milovat lze na tisíc způsobů. Milovat lze vášnivě. Oddaně. Hluboce. Mateřsky. Bláznivě. Sobecky. Trpělivě. Čistě. Nezištně. Toužebně. Tajně. Bezvýhradně. I destrukčně. Láska má tolik podob. Láska nás dokáže posílit. A také nás dokáže zadupat hluboko do země. Ale abych pravdu řekla, tak navzdory všem jejím úskalím a odvráceným stranám mince je láska tím jediným důvodem, proč ráno vstávám z postele. 

Saturday, November 12, 2016

PRAVDA O DŽÍNÁCH

Vždy, když dojde na otázku, jaké období roku mám nejméně v oblibě, mám jasnou odpověď. TO, KDYŽ SI MUSÍM KUPOVAT NOVÉ RIFLE!



Něco mi říká, že tímto článkem příliš nenadchnu své pánské publikum, které aktuálně tvoří většinu mých čtenářů. Nejsem žádná sexbomba publikující fotky nahoře či dole bez, nehraju v přímém přenosu (Hele, vážně, co vás na takových videích baví? Vždyť ti týpci prostě jenom hrají hru...) a troufám si tvrdit, že nenabízím obsah, kterým bych se nějak zvlášť dostávala na hranu inteligence, ale v práci jsem si pustila pusu na špacír. A s ohledem na fakt, že by se má čtenářská základna vlezla do průměrného rodinného auta, není divu, že mí kolegové rázem zastávají majoritní skupinu. Takže vám tímto slibuji, že další článek bude opět o mých trapasech, jimž se společně můžeme smát u oběda.

Ale teď už tedy k těm riflím...

Nesnáším nakupování oblečení! K hrnkům, svíčkám a knihám mě můžete zavřít na celé hodiny a ani jednou se vás nezeptám, kolik je hodin, ale oblečení? To mě raději zastřelte! Nejprve kličkování mezi stojany a ženskými, při němž se zapotím víc než při posledním zápočtu na vejšce. Potom zoufalá snaha najít něco, co se netřpytí, nemá na sobě směšné nápisy, které mohou nosit pouze jedinci bez sebeúcty či neznalí jazyka, bez aplikací znemožňujících praní v pračce a nejlépe bez rádoby rafinovaných průstřihů, průhledných detailů a nejlépe v nějaké nositelné barvě. Jde-li o džíny, tak bych je prosila úzké s vyšším pasem a bez děr či rozpáraných míst kdekoliv. Já vím, že je to děsně trendy a cool, ale uvědomte si, že mezi námi chodí i průměrně talentované blondýny, které do těchto drobných důvtipných doplňků zarazí několikrát palec či malíček svého chodidla, později všech pět prstů naráz a po měsíci si můžou vybrat, kterým otvorem v nohavici protáhnou nohu.



Sunday, September 18, 2016

RECENZE: MINIMALISMUS (A PÁR KECŮ K TOMU)

Konečně vyšla blogerce kniha. Skutečná kniha, nikoliv jen sbírka tutorialů plná fotek a zrecyklovaných článků. Vyšlo něco, co je plné textu. To něco se jmenuje Minimalismus a pochází z pera vysoké blondýny, jíž dokonale vystihuje slovo "živel", z pera Martiny Bechyňové. Jaký je Minimalismus a stojí za to si jej koupit?



Má cesta k této knize je příběhem. Vlastně směsicí několika příběhů. Ten nejdůležitější začíná na vlnách internetu před sedmi lety, kdy na sebe narazily dvě puberťačky odlišné jako den a noc, jež pojila láska k blogování. V té době ještě velmi neziskovému, čistému a v prvé řadě zábavnému koníčku. Zlatý časy. Tenkrát jsme se poznaly a prohodily prvních pár vět v komentářích. Ačkoliv jsem tehdy prakticky každý měsíc narazila na novou zajímavou osobu, kterou stálo za to číst, na Martině bylo něco zvláštního, co způsobilo, že jsem ji z radaru nespustila až dodnes. 

Znám tedy její vývoj od samých začátků skoro tak dobře, jako své boty, tedy aspoň to, co se vešlo do řádků jejích blogových příspěvků, což už by samo o sobě podnítilo lidskou zvědavost i touhu si knihu takového člověka koupit. Ostatně kolik vašich známých napsalo knihu? Vše se to ale o něco zintenzivnělo ve chvíli, když jsme se octly v jednom kanclu, já zjistila, že ta aura oné bloncky není jen virtuální pózou a navíc jsem byla svědkem pár okamžiků, kdy kniha vznikala. Takže ano, dalo by se říct, že mám ke knize určitý vztah od začátku. Tudíž jsem samozřejmě nemohla chybět na křtu knihy, natož si nechat ujít příležitost ulovit jeden z prvních výtisků. 

A teď tedy k samotné knize...